Doporučený věk: +15
Dostupnost:
21/1/2027
–
Režie: Paweł Pawlikowski / Původní název: Ojczyzna / Stopáž: 82 min. / Polsko, Německo, Itálie, Francie 2026 / Doporučený věk: +15 / Znění: německy / Titulky: české titulky
Dostupnost:
–
Rok 1949, Německo je v troskách a Evropu protíná nová hranice. Z amerického exilu se vrací slavný spisovatel Thomas Mann (Hanns Zischler). Po svém boku má dceru Eriku (Sandra Hüller), herečku, spisovatelku a automobilovou závodnici, která je otcovou řidičkou, tajemnicí i nejostřejším svědomím. V černém Buicku se vydávají z kapitalistického Frankfurtu napříč Německem až do socialistického Výmaru. Po Idě a Studené válce se Paweł Pawlikowski vrací, aby natočil velkolepou černobílou road movie o kolektivní paměti, vině a poutu, kterému se nedá ujet. V Cannes 2026 za ni získal cenu za nejlepší režii.
Sociální témata
Film otevírá téma kolektivní viny, odpovědnosti intelektuálních elit a rozdělení německé společnosti po válce. Věnuje se rozporu mezi emigrací a vnitřním exilem. Ukazuje Německo rozdělené studenou válkou ještě dříve, nežli se stačilo vypořádat s vlastními zločiny z období vlády NSDAP a druhé světové války. Pomoci anekdotických scén citlivě poukazuje na problémy jako jsou přetrvávající nacionalistické smýšlení ve společnosti a tolerance lidí, kteří páchali válečné zločiny (noční scéna s opilými vojáky zpívajícími píseň o nejkrásnější Polce). Studenti dostanou příležitost zamyslet se nad složitou otázkou "rekonstrukce" válkou a ideologií roztříštěné společnosti.
Snímek velice dovedně líčí výrazné sociální a kulturní rozdíly mezi Západním a Východním Německem. Tento motiv může vést studenty k zamyšlení se nad dlouhodobými dopady rozdělení Evropy na Západní a Východní a to, zda v Evropě existují hranice, které nejsou na první pohled viditelné na mapách.
Pozitivně hodnotíme, že ústřední protagonistkou filmu je Erika Mann, silná, vzdělaná ženská postava s pevným morálním postojem, skrze jejíž kritické prizma nahlížíme poválečnou německou společnost i v realitě lehce tápající postavu jejího slavného otce spisovatele Thomase Manna. Postava Eriky žijící v exilu ve Spojených státech poukazuje také na skutečnost, jak důležitý je pro společnost pohled z vnějšku, a že je tedy nezbytné udržovat dialog i s občany, kteří se rozhodli pro život mimo svou rodnou zem; ale i pohled svého druhu minority, v tomto případě ženy, která umožňuje jiný pohled na svět a větší odolnost vůči společenským hrám.
Autor jasně dává najevo, kde podle něj leží těžiště hodnot, které bychom souhrnně mohli nazvat vlastenectvím, avšak že tento druh vlastenectví, které je kritické a reflexivní, není ve společnosti vždy přijímáno.
Práce s emocemi
Film klade větší důraz na morální postoje postav nežli psychologizaci jejich jednání. I když po celou dobu sledujeme zblízka dvě postavy, nejde o jejich psychologizující portrét. Spíše se zaměřujeme na jejich vztah ke společnosti a vztah společnosti k nim. Film promlouvá o zpracovávání válečných traumat, ale i vyrovnávání se se ztrátou blízkých. Hlavní postavu filmu Eriku líčí sice jako skeptickou či místy frustrovanou, ale silnou postavu s jasným morálním postojem a důstojností. Erika se ve své frustraci neutápí uzavřená sama do sebe, ani se nesnižuje k bezzubému lamentování. Naopak. Vyráží "do boje", ve kterém slova stejně jako činy mají hodnotu a význam. Její otec spisovatel Thomas Mann emoce zcela potlačuje, nenechá se jimi unést, a skrývá se za velká literární slova.
Ve filmu figuruje také pocit viny za vlastní přežití, což může být pro studenty s osobní zkušeností ztráty blízkého citlivé téma. Intimní pocity jsou u postav potlačeny ve prospěch boje za vyšší cíle.
Stejně jako ve svých předešlých filmech i zde Pawlikowsky zpracovává otázku krize identity a vykořenění. Jak žít, myslet a tvořit v jazyce a společnosti, které jsou poskvrněny nacistickými válečnými zločiny? Co dělá domov domovem? Identitární otázky jsou zvláště podnětné pro středoškolské studenty, kteří si přirozeně kladou otázku, kým jsou, jak se cítí, kde patří a kam směřují.
Filmová a mediální výchova
Dílo Pawła Pawlikowskeho představuje výborný materiál pro výuku obrazové kompozice a analýzu stísněných záběrů natočených výhradně v akademickém formátu (1,37:1). Film slouží také jako ukázka toho, jak lze závažné a komplexní téma odvyprávět díky kreativní práci s filmovými prostředky na velmi malém prostoru (82 min.) V oblasti mediální výchovy představuje film příležitost vést se studenty kritickou debatu na téma postavení intelektuálů ve veřejném prostoru, budování jejich veřejného obrazu a jejich využívání pro politické cíle například v propagandě.
Další aspekty filmu
Na prostoru 82 minut se odehrává minimalistický děj. Film je dokonce oproštěn o barvy a svým pomalým tempem nutí diváky zcela zpomalit. Snímek je minimalistický i na úrovni zvukové stopy. Vede studenty k celkovému zklidnění. Podaří-li se studentům na film napojit, odmění se jim až kontemplativním zážitkem. Vzhledem ke krátké stopáži to není nereálný cíl, pokud na takový zážitek budou studenti vhodně připraveni.
Ve filmu se kouří a pije alkohol.
Rok 1949, Německo je v troskách a Evropu protíná nová hranice. Z amerického exilu se vrací slavný spisovatel Thomas Mann (Hanns Zischler). Po svém boku má dceru Eriku (Sandra Hüller), herečku, spisovatelku a automobilovou závodnici, která je otcovou řidičkou, tajemnicí i nejostřejším svědomím. V černém Buicku se vydávají z kapitalistického Frankfurtu napříč Německem až do socialistického Výmaru. Po Idě a Studené válce se Paweł Pawlikowski vrací, aby natočil velkolepou černobílou road movie o kolektivní paměti, vině a poutu, kterému se nedá ujet. V Cannes 2026 za ni získal cenu za nejlepší režii.
Sociální témata
Film otevírá téma kolektivní viny, odpovědnosti intelektuálních elit a rozdělení německé společnosti po válce. Věnuje se rozporu mezi emigrací a vnitřním exilem. Ukazuje Německo rozdělené studenou válkou ještě dříve, nežli se stačilo vypořádat s vlastními zločiny z období vlády NSDAP a druhé světové války. Pomoci anekdotických scén citlivě poukazuje na problémy jako jsou přetrvávající nacionalistické smýšlení ve společnosti a tolerance lidí, kteří páchali válečné zločiny (noční scéna s opilými vojáky zpívajícími píseň o nejkrásnější Polce). Studenti dostanou příležitost zamyslet se nad složitou otázkou "rekonstrukce" válkou a ideologií roztříštěné společnosti.
Snímek velice dovedně líčí výrazné sociální a kulturní rozdíly mezi Západním a Východním Německem. Tento motiv může vést studenty k zamyšlení se nad dlouhodobými dopady rozdělení Evropy na Západní a Východní a to, zda v Evropě existují hranice, které nejsou na první pohled viditelné na mapách.
Pozitivně hodnotíme, že ústřední protagonistkou filmu je Erika Mann, silná, vzdělaná ženská postava s pevným morálním postojem, skrze jejíž kritické prizma nahlížíme poválečnou německou společnost i v realitě lehce tápající postavu jejího slavného otce spisovatele Thomase Manna. Postava Eriky žijící v exilu ve Spojených státech poukazuje také na skutečnost, jak důležitý je pro společnost pohled z vnějšku, a že je tedy nezbytné udržovat dialog i s občany, kteří se rozhodli pro život mimo svou rodnou zem; ale i pohled svého druhu minority, v tomto případě ženy, která umožňuje jiný pohled na svět a větší odolnost vůči společenským hrám.
Autor jasně dává najevo, kde podle něj leží těžiště hodnot, které bychom souhrnně mohli nazvat vlastenectvím, avšak že tento druh vlastenectví, které je kritické a reflexivní, není ve společnosti vždy přijímáno.
Práce s emocemi
Film klade větší důraz na morální postoje postav nežli psychologizaci jejich jednání. I když po celou dobu sledujeme zblízka dvě postavy, nejde o jejich psychologizující portrét. Spíše se zaměřujeme na jejich vztah ke společnosti a vztah společnosti k nim. Film promlouvá o zpracovávání válečných traumat, ale i vyrovnávání se se ztrátou blízkých. Hlavní postavu filmu Eriku líčí sice jako skeptickou či místy frustrovanou, ale silnou postavu s jasným morálním postojem a důstojností. Erika se ve své frustraci neutápí uzavřená sama do sebe, ani se nesnižuje k bezzubému lamentování. Naopak. Vyráží "do boje", ve kterém slova stejně jako činy mají hodnotu a význam. Její otec spisovatel Thomas Mann emoce zcela potlačuje, nenechá se jimi unést, a skrývá se za velká literární slova.
Ve filmu figuruje také pocit viny za vlastní přežití, což může být pro studenty s osobní zkušeností ztráty blízkého citlivé téma. Intimní pocity jsou u postav potlačeny ve prospěch boje za vyšší cíle.
Stejně jako ve svých předešlých filmech i zde Pawlikowsky zpracovává otázku krize identity a vykořenění. Jak žít, myslet a tvořit v jazyce a společnosti, které jsou poskvrněny nacistickými válečnými zločiny? Co dělá domov domovem? Identitární otázky jsou zvláště podnětné pro středoškolské studenty, kteří si přirozeně kladou otázku, kým jsou, jak se cítí, kde patří a kam směřují.
Filmová a mediální výchova
Dílo Pawła Pawlikowskeho představuje výborný materiál pro výuku obrazové kompozice a analýzu stísněných záběrů natočených výhradně v akademickém formátu (1,37:1). Film slouží také jako ukázka toho, jak lze závažné a komplexní téma odvyprávět díky kreativní práci s filmovými prostředky na velmi malém prostoru (82 min.) V oblasti mediální výchovy představuje film příležitost vést se studenty kritickou debatu na téma postavení intelektuálů ve veřejném prostoru, budování jejich veřejného obrazu a jejich využívání pro politické cíle například v propagandě.
Další aspekty filmu
Na prostoru 82 minut se odehrává minimalistický děj. Film je dokonce oproštěn o barvy a svým pomalým tempem nutí diváky zcela zpomalit. Snímek je minimalistický i na úrovni zvukové stopy. Vede studenty k celkovému zklidnění. Podaří-li se studentům na film napojit, odmění se jim až kontemplativním zážitkem. Vzhledem ke krátké stopáži to není nereálný cíl, pokud na takový zážitek budou studenti vhodně připraveni.
Ve filmu se kouří a pije alkohol.
Rok 1949, Německo je v troskách a Evropu protíná nová hranice. Z amerického exilu se vrací slavný spisovatel Thomas Mann (Hanns Zischler). Po svém boku má dceru Eriku (Sandra Hüller), herečku, spisovatelku a automobilovou závodnici, která je otcovou řidičkou, tajemnicí i nejostřejším svědomím. V černém Buicku se vydávají z kapitalistického Frankfurtu napříč Německem až do socialistického Výmaru. Po Idě a Studené válce se Paweł Pawlikowski vrací, aby natočil velkolepou černobílou road movie o kolektivní paměti, vině a poutu, kterému se nedá ujet. V Cannes 2026 za ni získal cenu za nejlepší režii.